Zlatička s příběhem

Po vlastní zlatičce jsem toužila už hodně dlouho. Desky fotoalb nosívám na ražbu do blízkého knihařství, ale na individuální kousky nebo různé experimenty by se mi hodila vlastní zlatička.
Není jednoduché takovou najít a když už jsou někde staré v nabídce, jde o takové ty kolosálně těžké stroje a vyšší cena také hraje roli.

Kuba ale narazil na inzerát, kde byla na pohled malinká zlatička (spíš takové zlatíčko) a museli jsme jednat. Takové věci totiž dlouho nezůstanou k mání. Zaujala mě její skladnost a rozměry. Na jednoduché zlacení by mohla stačit. Vydali jsme se pro ni na jih Moravy.

Zkoušeli jsme s ní zlatit a mezitím jsem si vyslechla příběh od dcery, která ji prodávala. Takové stroje, obzvláště knihařské, mají vždycky nějakou historii. Její otec se na stará kolena začal zabývat knihařinou. V místní obci vyráběl zpěvníky do kostela, vázal žákům bakalářky nebo jiné spisy. Měl to jako koníček, ale i menší přivýdělek. Jeho dcera vzpomínala, jak museli tahat knihařská plátna vlakem, nebo jak mu na stroji psávala texty do těch zpěvníků. Žila tím celá rodina, ale nikdo jiný se tomu už po jeho smrti nechtěl věnovat. Zařídil si malou dílničku ve sklepě, kde měl lisy, řezačku, tuto zlatičku a různá plátna. Bohužel jsem během toho nevyfotila ani tu dílnu, zkoušení zlatičky nebo montování řezačky, vůbec nic. Tak moc jsme do toho byli zabraní, že mě to ani nenapadlo.

Mě se moc líbí, když má stroj nějaký příběh. Stejně je to jako s těmi skříněmi na papíry. Vlastně se obojí odehrálo během jediného víkendu, který tak byl dvojnásobně fyzicky docela náročný. Možná je to i tím, jak těžké ty věci jsou a s každým nošením šuplíku, lepenek a těžkých strojů k tomu prostě člověk přilne a ta dřina to zpečetí. K tomu, co dá nejvíc úsilí, máme nejsilnější vztah a jen tak se toho nedokážeme zbavit. A pak to břímě přejde dál na někoho jiného.

Původně jsem měla zájem jen o zlatičku, jenže samotnou ji neprodávali, pouze jako celek s řezačkou a se všemi knihařskými materiály a nástroji, co pán používal. Krabice s kapitálky, gumičkami a razítky. Úžasnou sadu písma na zlacení. Role knihařských potahů a několik archů lepenek. Tyhle věci patří k sobě, to dává smysl.

Když jsem ty věci třídila a dávala mezi moje plátna a kapitálky, líbilo se mi, že budou odteď součástí mého příběhu a vlastně potom, až z nich něco vyrobím, tak budou zas u jiných lidí a tak dál.
Hlavně u fotoalb, které vyrábím, protože ty mají ten nejsilnější aspekt, kdy jsou předávána z generace na generaci.

Ještě dojemnější bylo loučení. Dcera zavolala svoji maminku, abych jí řekla, kam zlatička a nástroje půjdou a co se s nimi bude dít. Není to hezké?

Kdybych si kupovala přes inzerát mobil, asi by to už nikoho nezajímalo. Dnešní "stroje" mají tak krátkou životnost a snadno si kupujem nové. To je jen takové zamyšlení před nadcházejícími Vánocemi a novými věcmi. :) Zkuste třeba nadělit i něco starého pod stromeček.

Podstavec už měla trochu orezlý, tak dostala nový nátěr.

Ještě je na ní potřeba provést trochu upgrade. Ty čtyři navrtané desky jsou docela divokým řešením,
který nemá moc opodstatnění. Musím si zvětšit plochu, která by měla být výsuvná, s pravítky a dorazy. Jinak se dá těžko razit, když se to nedá měřit ani zajistit. Přesně proto s tím teď trochu bojuju.
Vlastě byl i problém s teplotou – je tam jen jedno kolečko, kterým se točí, ale těžko říct, co přesně dělá :D Chce to napojit teploměr. Takže ještě spousta práce a testování, než ji budu se slávou používat.

Knihařská plátna v tlumených a klasických barvách.

Sada písma do zlatičky. 

Gumičky, kapitálky, záložky, fólie na zlacení, razítka...

Čapkovy prázdné cestopisy

Karel Čapek byl úžasná osoba. Psal, cestoval, fotil a ilustroval. Každý jeho cestopis je vlastně mix všeho zmíněného a velmi autetický popis zemí, kam se vydal. Ve Výletu do Španěl zaujmou jeho perokresby rostlin a Španělek. V Cestě na sever zase jemné linky fjordů. Je to tak lehké a nenásilné, že vás tyto cestopisy nadchnou a s nimi i touha se do těch zemí vydat. Na to, že jsou tyto knihy už starší, tak působí aktuálně, ale kdybyste se podle nich vydali, už to nebude stejné. Čapek měl štěstí na dobu, kdy se Španělky odívaly běžně do tradičních šátků, anebo na venkově mohl fotit výjevy jako z obrázků Josefa Lady.

Já jsem četla kdysi Cestu do Španěl, když jsem chodila na španělský gympl, ale Kuba, můj milý, ty cestopisy v nedávné době objevil v antikvariátu a hltá jeden za druhým, stejně jako další jeho tvorbu. A mě napadlo mu k jubilejním třicátým narozeninám vyrobit tyhle cestopisy ale jako prázdné zápisníky k jedinému účelu – jít v Čapkových stopách! Dobrodružství je určitě zaručené. Chvíli jsem zvažovala, že třeba jednu cestu už rozplánuji a hledala, jestli to někdo už třeba nešel, ale žádnou mapu nebo takový nápad jsem nenašla. Časově už jsem ale nestíhala to všechno přečíst a zaznamenat, takže jsem to nechala jen prázdné s prostorem k dalšímu plánování.

Vyráběla jsem to samozřejmě na poslední chvíli, takže s výrobou to bylo trochu divoké a u toho se chybuje. U mě to nebylo jinak. Naštěstí jsem měla pár prázdných knižních bloků už předšitých, takže jsem jen měla vyrobit předsádky a desky. Jen...

Začala jsem tím, že jsem je pěkně ořezala a až poté si uvědomila, že ty předsádky by se hodilo mít už přilepené na knižních blocích před ořezem, jak bývá zvykem. Ještěže si můžu s formátem libovolně hýbat, takže nic není chyba, dokud se tedy nedostanete na velikost pidi knížeček ze suvenýrů.

Na přední předsádku jsem vyrobila vzor Č se směrovou růžicí, která se opakuje na deskách a na zadní dala černobílou mapu každé země. Prohodila jsem sice během procestu Španělsko a Holandsko, ale mistrně jsem to zas napravila. Někdy se ještě jde v procesu vrátit, jindy je to už v tahu a musí se začít znova.

Desky jsem chtěla vítězoslavně pozlatit, ale se zlatičkou (jejíž příběh je na samostatnou kapitolu) se teprve sžívám, takže zlacení ještě není perfektní. Takže jsem je musela vyřešit jinak a výsledek je vlastně mnohem lepší, protože jsem si digitálně pomohla a udělala grafiku ve stejném stylu.

Původně jsem se zamýšlela, že je udělám z barevných pláten, pak z šedého, ale nakonec jsem skončila u světlého papírového potahu s lehkou strukturou. Barevné odlišení jsem ponechala na růžíci, kapitálcích a záložce. A funguje to skvěle.

Dokonce tak dobře, že když je Kuba rozbalil, tak mi neunikl takový ten "šťastný ale trochu zaskočený pohled říkající: Ale tyhle cestopisy už mám." Knihařsky se mi fakt povedly, takže záměna za profi knížky jedině potěší :D

Pak jsem si je ještě prohlížela a viděla, že na hřbetu jednoho se papír trochu protrhl. Že bych to přece jen nenechala dobře doschnout? Jenže viníkem byla naše kočka, která má ve zvyku záložky z knížek okamžitě okousat. Dvě z nich stihla už zkrátit a okousat rožek knížky. A já přitom zpochybnila svoji práci! :D

Skříně na archy papíru

Konečně jsem si pořídila kus nábytku, o kterém jsem dlouho snila. Né, není do designový gauč. Já převážně investuju jenom do podnikání, ostatní mi přijde už jako zbytečnost. Sice je to na Pinterestu hezký a jednou by se mi i něco takého možná líbilo. Moc dobře ale vím, že mám zvýšený tep, když narazím na knihařský lis nebo řezačku a výprodeje oblečení by se na EKG projevily jako dlouhé smutné pípnutí.

Když jsem narazila na skříně na papíry, tak jsem trochu váhala. Pořídit nebo ne? Jestli je potřebuju, tak to je jasný. Archy papírů jsem měla v provizorním stojanu na sobě a vždycky to bylo hrozná posilovna, když jsem se snažila dostat pár papírů ven.

Musela jsem vyřešit prostory, kam by se vlezly. Zatím mám azyl v domě mých rodičů, kteří mi dovolili si tu udělat provizorní dílnu a za to jsem neskutečně vděčná, protože bez toho by bylo náročnější se vydat na tuhle knihařskou cestu. Příští rok už mám v plánu najít větší dílnu v Olomouci, ale to bude záležet, jak se mi bude dařit, a proto jestli mě chcete podpořit, můžete si ode mě objednat fotoalbum. :) www.goldenkat.cz

Ale zpátky k těm skříním. Dvě velké skříně a každá z nich má 25 šuplíků! Tolik místa na papíry. Nebylo to těžké rozhodnutí. Zato ty skříně těžké byly. Jak moc, to jsme měli teprve zjistit. Moje zkušenosti se stěhováním jsou víceméně omezené na skládání nábytku z Ikey. Tohle byly ale masivní skříně a trochu jsem zalitovala, že nejsem svalnatá dvoumetrová Amazonka, která by byla při stěhování alespoň trochu k užitku. Naštěstí se to zvládno ve třech chlapech a zdárně jsme skříně i težký šuplíky dostali do auta.

Ty skříně mají příběh. Bývaly v papírnictví a šuplíky ukrývaly krásné papíry. Majitel mi ukazoval vzorníky a tu lásku k papíru poznáte hned. To, jakým způsobem se ruce dotknou papíru, aby vnímaly gramáž nebo texturu. Lehce, až s respektem, aby se neponičil nebo nezašpinil. Skříně už se více jak deset let nepoužívaly, ale je tam to pouto s podnikáním, papírem a dřevěnými šuplíky. Bylo těžké se odhodlat k prodeji. Je to asi jako když dáváte koťátko k adopci a doufáte, že skončí v dobrých rukou. Tímto bych chtěla vzkázat, že jsou v dobrých rukou, budou v šuplíkách mít jen ty nejkrásnější papíry a jejich příběh bude pokračovat! :)

Samotné stěhování bylo divoké. Museli jsme je umístit oknem. Teda já ne, ale Kuba s jeho tátou to zvládli. Moje mamka mi zas pomohla se šuplíky. A pak jsme z toho měli bolesti zad a nalomené zdraví :D Ale vypadá to nádherně! Roztřídila jsem tam papíry podle barev a gramáže, a zařídila si tam řezací zónu. Všem zúčastněným moc děkuji za pomoc. Všem se skříně moc líbí, ale stejně se třesou okamžiku, kdy je budem zas stěhovat ven :D

Knihařské nástroje

Tohle jsou moje knihařské nástroje. Všechny to rozhodně nejsou, ale používám je nejčastěji 

a chtěla bych vyzdvihnout hlavně ty základní a nejnutnější, se kterými jde vyrobit třeba zápisník. 

Řekla jsem si, že knihařské potřeby rozdělím na malé nástroje, stroje, doplňkové materiály, papíry a potahy. 

Tak začneme těmi nástroji. 

1. M Ě Ř E N Í  &  Ř E Z Á N Í

Koupili jste si papíry a chcete je nařezat na určitý formát.

Pravítka

Pokud budete řezat z menších archů papíru (třeba A3), bude se vám hodit kovové pravítko (30 cm). Já řežu z velkých archů papíru, tak používám velké pravítko (100 cm). S tímto ale víc měřím, než řežu, protože je z měkkého kovu, takže když mi ujede řezák, dělá do pravítka rýhy. Na řezání lepenky mám vyrobený příložník z nerezu, který je daleko odolnější.

A protože se v knihařině pořád něco měří, vyplatí se mít hodně pravítek různých velikostí strategicky rozmístěných, aby byly po ruce. Na řezání se hodí mít težší pravítka, o které se můžete svou vahou zapřít, aby vám to neujelo. Na měření postačí obyčejný pravítko. Používám i navinovací metr, který používám na rychlá měření.

Tloušťkoměr

Když už jsme u toho měření, nemohu opomenout tento úžasný nástroj. Začátečník ho asi zas tak nepotřebuje, ale když potřebuju vědět, jestli má lepenka 2 nebo 3 mm, nebo jak silný je tento arch papíru, je to jasná volba.

Řezací podložka

To je nutnost. Pořád něco budete řezat a nechcete si pořezat stůl. Já jsem si pořídíla velikou kvůli velkým archům. 

Prodávají nejrůznější velikosti. Myslím, že A4, A3 mívají i v papírnictví.

Řezák

Pořiďte si nějaký hobby řezák z nářadí. Dobrý je s kovovou rukojetí. Plastový může asi prasknout. A ty úzké s malým řezákem jsou na nic. 

Skalpel

Lepší alternativa těch úzkých kancelářských řezáků. S tím dělám jemné řezy a ořezy. 

T I P :

Opravdu si vryjte do paměti ono pořekadlo ,,Dvakrát měř a jednou řež". 

Je v tom schovaná hluboká pravda, spousta nadávek a zkušeností.

2. L I S O V Á N Í

Už jste si nařezali papíry. Teď si je složíte do složek a dáte vylisovat.

Kostka

Knihařská kost je hodně důležitá věc, kterou se hodí mít. Je to totiž univerzální nástroj a nenahradí ho tupá pravítka, nůžky nebo nevím, co ještě. Dělá rýhy (biguje), uhlazuje, je to váš nehet, čistý prst a dlaň. Tím chci říct, že nedoporučuju uhlazovat rukou, pokud ji nemáte čistou nebo suchou. A můžu vám říct, že knihař má ruce vždycky zaprasené od lepidla. Když si nebudete chtít něco upatlat, budete si muset vypěstovat syndrom častého mytí rukou. Ještě jedna věc - když se vám nepotí ruce, je pro vás práce s papírem ideální. Kostku můžete použít právě při skládání papírů napůl, když je to zapotřebí. A z čeho je knihařská kost? Trochu jsem googlila a našlo mi to, že z hovězí nebo velrybí kosti. To mě trochu děsí jako zapáleného milovníka zvířat. Zní to jako by to bylo z rohu jednorožce, že? : / Existují i jiné materiály, třeba teflon (tuhle ovšem omylem nezapalte, když máte doma kanárka). Viděla jsem ale, že se vyrábí i kovové. 

Desky

Když chcete vylisovat složené složky, dáte to mezi desky a do lisu. Když nemáte lis, tak ty desky zatížíte něčím jiným. 

Těžítka

Činky, těžítka, staré harampádí, jehož původ by ani v Kufru nepoznali. Je to težké a malé, ale tak, že se to dá často zvedat? Tak to je ono. Může to být nějaké divné kolečko z dílny. Nebo třeba placatá činka z cvičícího stroje, to jsem 

třeba našla já. A tak různě. Chce to ale vyčistit a nejlépe obalit ve fólii, pokud by to mělo tendenci špinit.

Svěrák

Tu a tam se může hodit, když chcete pevně stáhnout papíry mezi deskami třeba. Nebo i jako alternativa lisu.

3. Š I T Í 

Tak, složky jsou vylisované, papír si trochu sendul. Je čas rozkreslit šití.

Tužka

To není potřeba složitě vysvětlovat. Mějte po ruce různé psací nástroje, abyste si mohli poznačovat rysky, zapisovat rozměry a tak.

Malé pravítko

Změříte si velikost složky, rozpočítáte na díly a zakreslíte. Klidně víc pravítek - kovové, plastové, s Mickey Mousem...

Šídlo

Je šikovné si dírky předděrovat nebo šít rovnou.

Jehla

Knihařská jehla s širším očkem, aby se tam vlezla nit. Lepší je dlouhá a tenčí, 

ale je dobré si vyzkoušet, co komu sedí.

Nit

Rozhodně nedoporučuji obyčejné nitě na textilní šití. Jsou tenké, trhají se a zamotávají. 

Asi je možné použít bavlnku, ale já dávám přednost silnějším knihařským nitím. 

Vosk

Před šitím se může nit navoskovat, a tím se nebude tolik zamotávat.

4. L E P E N Í

Lepidlo

PVA (polyvinyl acetát) na lepení hřbetu. Může se naředit, aby mělo řidší konzistenci a trochu to zpomalí schnutí. 

Škrobové lepidlo

Hodí se na lepení potahu desek. Schne pomaleji, takže dává prostor pro opravy a vyhlazení. 

Je dobré ho skladovat v ledničce, anebo přidat trochu PVA pro konzervaci.

Štetec

Malé, velké, ploché nebo kulaté. Každý se hodí na něco jiného. 

Já je používám spíš na menší věci – lepení proužků, hřbetu atd.

Váleček s nádobkou

Tohle zbožňuju. Místo lepení desek štětcem, který bývá hodně nasáklý lepidlem a dělá šmouhy,

používám váleček na barvu. Ten umí rovnoměrně nanést lehkou vrstvu lepidla a umožňuje pracovat rychle.

Časem se jak štětce a válečky slepí, proto je dobré je nenechat vyschnout a buď je mýt vždy v lepidle,

nebo je hned umýt. Pokud mi zbyde lepidlo v nádobce, přikryju ji potravinářskou fólií. Lepidlo časem houstne,

takže ho chce vždycky trochu aktivovat a rozmíchat. Když chci čistou nádobku, nechám zbytky lepidla na vzduchu

uschnout. PVA jde pak skvěle sloupnout. U škrobu to už tak moc nešlo, láme se. Tam by měla pomoci horká voda.

Makulatura

Tak se říká pomocným papírům, které se používají při lepení. Bude to chtít nějaké zbytkové papíry.

Vyplatí si takové papíry skladovat a využít je co nejvíc. A pak samozřejmě zrecyklovat.

5. E X T R A

Plochý nůž

V knížkách ho uvádějí. Jde tím odřezávat balící papír, ale já žádný nemám

a zatím mi nikde nechyběl. Ale to asi proto, že si balící proužky na hřbety stříhám na míru.

Kladivo

Na kulacení hřbetu se hodí kladívko nebo palice s širší plochou.

Dělá se to jemně, žádné zběsilé bušení kladivem do knížky. :)

Kovové kružítko

Jde použít třeba při začišťování nalepených desek, když je chceme mít zevnitř

hezky zarovnané a stejné velké záložky, aby to opticky nevadilo pod předsádkou.

Rýhou se vyznačí vzdálenost od kraje a řezákem odřežou přebytky.

- - - - -

Tohle jsou takové základní nástroje do výbavy, které nejčastějši používám při výrobě.

Určitě ještě něco chybí. Klidně napište do komentářů, jestli vás ještě něco napadá.

Potom už jsou specifičtější nástroje třeba nože na tenčení kůže, kleště na růžky apod.

V dalším kroku se zaměřím na materiály, které se stávají součástí knihy 

jako třeba kapitálek nebo záložka. 

Jak poznat směr vlákna papíru

Vlákno musí vždy být ve vertikálním směru, tj. shora dolů.

Při takovém umístění se při ohnutí bočních stran snadněji zavírá.

Naopak při ohnutí horní a spodní strany to jde hůře, protože vlákno klade odpor.

Když papír ohnete napůl, tak při správném směru vlákna vznikne

hladký ohyb, kdežto při ohnutí proti vláknu se papír v ohybu divně krabatí

a vytváří takové linky, jak se vlákno láme.

Dalším způsobem, jak to poznat, je papír u hrany namočit.

Ve směru vlákna shora dolů se bude papír vlnit do pravidelných vlnek.

Z toho důvodu je nevhodné, aby byl směr vlákna horizontálně, protože

při lepení knižní bloku by se stránky začaly vlnit. 

Kde je důležité sledovat směr vlákna

- na vnitřních papírech 

- na deskách 

- na potahu desek 

Prostě všude. A vždy musí být vlákna vlákem směřem shora dolů.

Když se budou vlákna křížit, třeba když jsou desky vláknem špatně zleva doprava,

ale potah správně, tak se vzájemným pnutím bude deska podivně vlnit.

Desky s potahem se vždy vlní, protože plátno je z jedné strany táhne.

Jakmile bude knižní blok zavěšený do desek, tak se to vyrovná.

Proč tam vůbec nějaký vlákna jsou?

Je důležité si říct, jakým způsobem se papír vyrábí.

Rostlinná vláknitá směs (ano, tady jsou ty vlákna) se vyrábí většinou ze dřeva, lnu či konopí.

Surovina je rozemletá a poté smíchaná s vodou a lepidlem. Válce poté tuto směs vyhlazují 

a roztírají určitým směrem. Usušená směs je potom řezána na archy papíru. 

A tady je rozdíl, jestli papír nařežou na šířku nebo na výšku ke směru vláken. 

Vlákna jsou zapotřebí vždy shora dolů

Papír, který je na šířku, je označen jako široká dráha. (SB)

Papír, který je na výšku, je označen jako úzká dráha. (BB)

Jaký je směr vlákna u potahu?

U knihařského potahu je to podobné spíše textilním látkám.

Potahy stejně jako látky jsou tkané z nitek (papírové potahy sem teď nepatří).

U těch se sleduje, která vlákna jsou hlavní napnutá shora dolů (osnova, č.1 na obrázku)

a která jsou propletená mezi nimi (útek, č.2). Vlákna z osnovy jsou dlouhá, pevná

a jsou to, co vlákna u papíru, na jejich směru záleží. 

Když zkusíte natáhnout tyto vlákna od sebe, ani se nehnou. Kdežto ve směru osnovy 

(zleva doprava) můžete plátno natáhnout snadněji, protože tam není takový tlak. 

Obvykle jsou plátna namotaná v rolích, u toho je pak snadné poznat směr vlákna,

protože to je ta dlouhá namotaná strana. Je snadnější napnout několik dlouhých vláknem

a kolem nich proplétat útky, než naopak. Když už máte jen kousek potahu, zkontrolujete

to pomocí tahu (ve směru vlákna to nejde natáhnout, do stran ano). Bude se to vlnit stejně 

jako u papíru a dá se obdobně navlhčit okraj.

            zdroj obrázku: Wikipedie

Kurz výroby papíru od Papyrea

Když se řekl ruční papír, vybavila jsem si, jak jsme ve školní družině nechali rozmočit kousky novin, vytvořili opravdu podivnou hmotu, kterou jsme naplácali na míč a jakmile to uschlo, vznikla z toho ještě podivnější papírová miska.
Takže ruční výrobu papíru jsem měla zafixovanou coby neforemnou hmotu podivné barvy a konzistence, ze které byl papír hodně tuhý a naprosto nevhodný na psaní.

To se změnilo, když jsem absolvovala víkendový kurz, který pořádala papírna Papyrea v zázemí krásného papírnictví
Kaš-mi-daš v Praze. Tam jsem se dozvěděla, jak se papír vyrábí, dekoruje
a zpracovává a taky že v domácích podmínkách si takový kvalitní a tenký papír jen tak nevyrobím!

Proč? Kvůli surovinám. Jsou na to potřeba rostlinná vlákna nejlépe z lnu či konopí. Jejich pěstování je ale náročnější, než získávání vláken ze stromu, které je výnosnější, ale zato papír méně kvalitní.
K takovým surovinám je už těžší se dostat. A potom taky jejich zpracování představuje komplikaci v domácím prostředí. Vlákna musí být opravdu jemně pomletá, což dělá průmyslový stroj, který takto připravuje vlákna klidně i celý den. To asi mixér moc neutáhne.

Jen při takové přípravě jsou vlákna dostatečně jemná, aby z nich vznikl krásně jemný a tenký papír.
Pokud si chcete vyrobit papír doma, tak nejdostupnější způsob je rozmočení už existujících papírů.
Papír by měl mít konzistenci jako rozmočený kapesník. Směs se smíchá s vodou a klížidlem (lepidlo PVA - tak lžíce na kg směsi), které je vhodné přidat zvláště v případě psaní na výsledný papír.

Směs se dá také různě zdobit. Naházet do kádě bylinky či okvětní plátky nebo třeba vylouhovaný čaj udělá krásnou strukturu. Je to zábava. Jen člověk už po nějaké době neví, co by tam ještě hodil. :D

Takovou směs je dobré rozmíchat ve větší kádi, kam se vleze rámeček a bude se to pohodlně nabírat. Na to je potřeba mít rámeček s napnutou síťovinou (třeba na sítotisk) a jeden volný rámeček. Oba k sobě musí velikostně pasovat. Volný rámeček přijde zvrchu na ten se síťovinou a posléze se nabere hmota pohybem jako když radlice bagru nabírá hlínu. Lehce se tím pohybuje, když je potřeba vyrovnat rovinu, ale hlavně se čeká, až odteče voda. Potom se sdělá horní rámeček a na sítu zůstala papírová hmota. Ta se musí šikovným pohybem vyklopit na vlhké látkové utěrky, osušit houbou, odklopit rámeček a překrýt další utěrkou.

Jakmile máme dostatečný počet připravený papírů mezi utěrkami, je potřeba z nich vylisovat vodu.
Potom nechat uschnout ať už zavěšené na šňůře jako prádlo nebo se to nalepí na sklo, což mě hodně zaujalo, tato strana papíru je potom totiž krásně hladká.

Na závěr se papír po uschnutí ještě jednou vylisuje (či přežehlí) a je připraven na klasické zpracování. Třeba obálky a dopisní papír z toho vypadají opravdu luxusně. My jsme si potom druhý den ušili zápisník. Překvapilo mě, jak je ruční papír krásný na deskách a jak se s ním skvěle pracuje.

Výroba papíru je pro zábavu snadná, ale v profesionální výrobě to už taková brnkačka není. Stačí špatný pohyb a už je tam nějaká stopa. Záleží i na konzistenci hmoty a vláknech. A hlavně, každý papír je originál a udělat je podobně už vyžaduje mistrovský cvik. Takže klobouk dolů!

Kurz jsem si opravdu hodně užila nejenom kvůli jeho náplni, ale také že se tam sešla spousta kreativně naladěných lidí, kteří rádi vyrábí rukama a tíhnou k různým technikám ať už ke knihařství nebo kaligrafii (kaligrafka Krasopiska byla také na kurzu, mrkněte na svatební pozvánky, které vznikají pod jejíma rukama na papíře od Papyrea, stojí to za to!) . Líbí se mi, jaká komunita vzniká kolem papíru, který všechny tyto řemesla propojuje. Podívejte se na web nebo facebook Papyrea, dělávají kurzy u nich v papírně!