Nový blog na nové doméně

Knihařku nyní najdete na doméně www.kniharka.cz,
kde jsou všechny články z tohoto blogu, ale v mnohem hezčí
a propracovanější formě. Stavte se!

Zlatička s příběhem

Po vlastní zlatičce jsem toužila už hodně dlouho. Desky fotoalb nosívám na ražbu do blízkého knihařství, ale na individuální kousky nebo různé experimenty by se mi hodila vlastní zlatička.
Není jednoduché takovou najít a když už jsou někde staré v nabídce, jde o takové ty kolosálně těžké stroje a vyšší cena také hraje roli.

Kuba ale narazil na inzerát, kde byla na pohled malinká zlatička (spíš takové zlatíčko) a museli jsme jednat. Takové věci totiž dlouho nezůstanou k mání. Zaujala mě její skladnost a rozměry. Na jednoduché zlacení by mohla stačit. Vydali jsme se pro ni na jih Moravy.

Zkoušeli jsme s ní zlatit a mezitím jsem si vyslechla příběh od dcery, která ji prodávala. Takové stroje, obzvláště knihařské, mají vždycky nějakou historii. Její otec se na stará kolena začal zabývat knihařinou. V místní obci vyráběl zpěvníky do kostela, vázal žákům bakalářky nebo jiné spisy. Měl to jako koníček, ale i menší přivýdělek. Jeho dcera vzpomínala, jak museli tahat knihařská plátna vlakem, nebo jak mu na stroji psávala texty do těch zpěvníků. Žila tím celá rodina, ale nikdo jiný se tomu už po jeho smrti nechtěl věnovat. Zařídil si malou dílničku ve sklepě, kde měl lisy, řezačku, tuto zlatičku a různá plátna. Bohužel jsem během toho nevyfotila ani tu dílnu, zkoušení zlatičky nebo montování řezačky, vůbec nic. Tak moc jsme do toho byli zabraní, že mě to ani nenapadlo.

Mě se moc líbí, když má stroj nějaký příběh. Stejně je to jako s těmi skříněmi na papíry. Vlastně se obojí odehrálo během jediného víkendu, který tak byl dvojnásobně fyzicky docela náročný. Možná je to i tím, jak těžké ty věci jsou a s každým nošením šuplíku, lepenek a těžkých strojů k tomu prostě člověk přilne a ta dřina to zpečetí. K tomu, co dá nejvíc úsilí, máme nejsilnější vztah a jen tak se toho nedokážeme zbavit. A pak to břímě přejde dál na někoho jiného.

Původně jsem měla zájem jen o zlatičku, jenže samotnou ji neprodávali, pouze jako celek s řezačkou a se všemi knihařskými materiály a nástroji, co pán používal. Krabice s kapitálky, gumičkami a razítky. Úžasnou sadu písma na zlacení. Role knihařských potahů a několik archů lepenek. Tyhle věci patří k sobě, to dává smysl.

Když jsem ty věci třídila a dávala mezi moje plátna a kapitálky, líbilo se mi, že budou odteď součástí mého příběhu a vlastně potom, až z nich něco vyrobím, tak budou zas u jiných lidí a tak dál.
Hlavně u fotoalb, které vyrábím, protože ty mají ten nejsilnější aspekt, kdy jsou předávána z generace na generaci.

Ještě dojemnější bylo loučení. Dcera zavolala svoji maminku, abych jí řekla, kam zlatička a nástroje půjdou a co se s nimi bude dít. Není to hezké?

Kdybych si kupovala přes inzerát mobil, asi by to už nikoho nezajímalo. Dnešní "stroje" mají tak krátkou životnost a snadno si kupujem nové. To je jen takové zamyšlení před nadcházejícími Vánocemi a novými věcmi. :) Zkuste třeba nadělit i něco starého pod stromeček.

Podstavec už měla trochu orezlý, tak dostala nový nátěr.

Ještě je na ní potřeba provést trochu upgrade. Ty čtyři navrtané desky jsou docela divokým řešením,
který nemá moc opodstatnění. Musím si zvětšit plochu, která by měla být výsuvná, s pravítky a dorazy. Jinak se dá těžko razit, když se to nedá měřit ani zajistit. Přesně proto s tím teď trochu bojuju.
Vlastě byl i problém s teplotou – je tam jen jedno kolečko, kterým se točí, ale těžko říct, co přesně dělá :D Chce to napojit teploměr. Takže ještě spousta práce a testování, než ji budu se slávou používat.

Knihařská plátna v tlumených a klasických barvách.

Sada písma do zlatičky. 

Gumičky, kapitálky, záložky, fólie na zlacení, razítka...

Čapkovy prázdné cestopisy

Karel Čapek byl úžasná osoba. Psal, cestoval, fotil a ilustroval. Každý jeho cestopis je vlastně mix všeho zmíněného a velmi autetický popis zemí, kam se vydal. Ve Výletu do Španěl zaujmou jeho perokresby rostlin a Španělek. V Cestě na sever zase jemné linky fjordů. Je to tak lehké a nenásilné, že vás tyto cestopisy nadchnou a s nimi i touha se do těch zemí vydat. Na to, že jsou tyto knihy už starší, tak působí aktuálně, ale kdybyste se podle nich vydali, už to nebude stejné. Čapek měl štěstí na dobu, kdy se Španělky odívaly běžně do tradičních šátků, anebo na venkově mohl fotit výjevy jako z obrázků Josefa Lady.

Já jsem četla kdysi Cestu do Španěl, když jsem chodila na španělský gympl, ale Kuba, můj milý, ty cestopisy v nedávné době objevil v antikvariátu a hltá jeden za druhým, stejně jako další jeho tvorbu. A mě napadlo mu k jubilejním třicátým narozeninám vyrobit tyhle cestopisy ale jako prázdné zápisníky k jedinému účelu – jít v Čapkových stopách! Dobrodružství je určitě zaručené. Chvíli jsem zvažovala, že třeba jednu cestu už rozplánuji a hledala, jestli to někdo už třeba nešel, ale žádnou mapu nebo takový nápad jsem nenašla. Časově už jsem ale nestíhala to všechno přečíst a zaznamenat, takže jsem to nechala jen prázdné s prostorem k dalšímu plánování.

Vyráběla jsem to samozřejmě na poslední chvíli, takže s výrobou to bylo trochu divoké a u toho se chybuje. U mě to nebylo jinak. Naštěstí jsem měla pár prázdných knižních bloků už předšitých, takže jsem jen měla vyrobit předsádky a desky. Jen...

Začala jsem tím, že jsem je pěkně ořezala a až poté si uvědomila, že ty předsádky by se hodilo mít už přilepené na knižních blocích před ořezem, jak bývá zvykem. Ještěže si můžu s formátem libovolně hýbat, takže nic není chyba, dokud se tedy nedostanete na velikost pidi knížeček ze suvenýrů.

Na přední předsádku jsem vyrobila vzor Č se směrovou růžicí, která se opakuje na deskách a na zadní dala černobílou mapu každé země. Prohodila jsem sice během procestu Španělsko a Holandsko, ale mistrně jsem to zas napravila. Někdy se ještě jde v procesu vrátit, jindy je to už v tahu a musí se začít znova.

Desky jsem chtěla vítězoslavně pozlatit, ale se zlatičkou (jejíž příběh je na samostatnou kapitolu) se teprve sžívám, takže zlacení ještě není perfektní. Takže jsem je musela vyřešit jinak a výsledek je vlastně mnohem lepší, protože jsem si digitálně pomohla a udělala grafiku ve stejném stylu.

Původně jsem se zamýšlela, že je udělám z barevných pláten, pak z šedého, ale nakonec jsem skončila u světlého papírového potahu s lehkou strukturou. Barevné odlišení jsem ponechala na růžíci, kapitálcích a záložce. A funguje to skvěle.

Dokonce tak dobře, že když je Kuba rozbalil, tak mi neunikl takový ten "šťastný ale trochu zaskočený pohled říkající: Ale tyhle cestopisy už mám." Knihařsky se mi fakt povedly, takže záměna za profi knížky jedině potěší :D

Pak jsem si je ještě prohlížela a viděla, že na hřbetu jednoho se papír trochu protrhl. Že bych to přece jen nenechala dobře doschnout? Jenže viníkem byla naše kočka, která má ve zvyku záložky z knížek okamžitě okousat. Dvě z nich stihla už zkrátit a okousat rožek knížky. A já přitom zpochybnila svoji práci! :D